Na tuhle akci jsme se všichni těšili. Jednak proto, že letos bylo kulaté 400. výročí bitvy, dále také proto, že díky nepříznivému vývoji situace ohledně nemoci CoVID-19 byla drtivá většina akcí tuto sezónu zrušena. Takže jsme prostě doufali, že bílenda vyjde. A naštěstí vyšla.
Letos jsem měl tu čest tvořit první vlnu našich bělohorských nájezdníků. Takže jsem v pátek v ranních hodinách vyzvedl Elišku a Toma Fuka, v Příboře jsme zapřáhli Mirkův vozík a poklidným tempem vyrazili ku Praze.
Tam jsme dorazili něco málo po třetí odpolední, od organizátorů „urvali“ co největší možný kus tábořiště pro sebe a začali svižně vybalovat a stavět jurtu. Nedlouho po nás dorazil na tábořiště Meďoš se svou osádkou. Brzy po jejich příjezdu jsme zjistili, že za chvíli je nástup na průvod, tudíž jsme se honem převlékli do kostýmů a v šesti vyrazili do přistavených autobusů, kde jsme byli odvezeni na start. Mé nářky, že si s sebou nebereme píky byly rázem rozptýleny otázkou. „A jak bychom je dostali do autobusu?“ Nakonec jsem byl ještě rád, že jsme je s sebou neměli. Na místě, kde začínal průvod jsme totiž po příjezdu ještě další hodinu čekali, než organizátoři dali pokyn k pochodu. Zapálili jsme nafasované pochodně a pochodovali a pochodovali a pochodovali… No, ušli jsme dobrých pár kilometrů, než jsme dorazili k parku, kde se (téměř) všichni zúčastnění (opravdu byl trochu problém se tam vejít, takže si někteří s úlevou posedali bokem) seřadili a vyslechli si z připraveného pódia projev řečníků z řad organizátorů, zástupců města a dalších. Po ukončení této slávy jsme byli odvedeni k přistaveným autobusům, naloženi a odvezeni zpět do tábora.
Tam jsme dorazili okolo osmé večerní. Mezitím dorazily posily v podobě Mirka a Bivoje s posádkami. Později večer ještě dojel Siba, taky Prcek s Jirkou Matyášem a dalšími dvěma Portáši. Poslední, kdo nás našel byl (tradičně) Honza. Ten přijel někdy okolo 10. až 11. večerní a po vybalení vozíku jsme ještě potichu postavili dvě áčka pro čerstvě příchozí a šlo se spát.
Sobotní ráno a dopoledne bylo klidné. S Honzou jsme šli na poradu velitelů, kde jsme zjistili, že nás organizátoři po dlouhých letech působení u císařských vzadu u zdi přesunuli na stranu stavů zhruba doprostřed bitevní linie. Další novinkou bylo, že na konci bitvy měli být mezi mrtvoly vypuštěni cvičení krkavci, kteří se měli krmit našimi těly (přesněji rozházenými kousky masa na zemi).
Dopoledne jsem ještě zjistil, že naše pikenýry rozšíří pár nováčků od Prcka a Siby. Ještě dopoledne jsme tedy provedli malou pikenýrskou secvičnou, aby se noví naučili, a zkušenější oživili povelovou techniku.
Odpoledne následovalo další cvičení, tentokrát jsme měli sraz i s ostatními skupinami tvořící stavovský „střed“. Cílem bylo získat přesnější odhad toho, kolik nás bude a trochu se spolu „sžít“. Pak také utvořit přibližně řady tak, jak pak budeme na bojišti. K mému malému nadšení přispělo zjištění, že mám velet všem „našim“ asi 12 pikenýrům. Naštěstí byl na akci i Peťa Turoň, se kterým jsme si rozdělili velení jednotlivých řad, nacvičili pochování ve tvaru, prostupování řad se střelci a podobné složitější manévry typu Karé.
Tím jsem získal aspoň částečný klid do nadcházející bitvy. Hned po našem nástupu na bojiště jsem byl ale znovu mírně překvapen, a to když jsme se, oproti plánu, posunuli na druhou stranu opevnění, dál od diváků a blíž ke zdi obory. Tam byla také situovaná baterie děl, mimo jiné taky Piotra Duszy. Takže jsme vyčkávali během palby za děly, pak na chvíli dopředu, pak zase zpět za děla… Bylo to víc o pochodování, ale i pár střetů jsme měli. Bitva nakonec skončila tak, jak měla – naší porážkou. To mi ale moc nevadilo. Byl jsem spíš rád, že jsem své velení zvládl a nikomu se nic nestalo.
Po zbytek soboty už jsme pak měli volno. Večer pořádající RKČ připravili raut pro zúčastněné, takže bylo veselo.
V neděli dopoledne se táborem začaly nést zvěsti o několika krádežích osobních věcí šermířů. Naštěstí se nám tyto nepříjemnosti vyhnuly. Dále Honza zorganizoval procházku dobrovolníků ke Hvězdě, abychom zjistili, zda-li přežily některé z květin, které tam v dřívějších letech vyseli. Bohužel jsme nic nenašli, ale aspoň jsme si prošli interiér letohrádku Hvězda a trochu se seznámili s jeho historií. Po obědě a odpoledním odpočinu následovala nedělní bitva. Tu jsme si, aspoň dle mého názoru, užili více než tu sobotní. Dokonce se nám krátce před koncem podařilo podstatně zredukovat obklíčení císařskými vojsky.
Po bitvě následovalo rychlé balení osobních věcí a jakmile to bylo možné, jsme najeli do tábořiště auty a začali nakládat vozíky a balit jurtu. Okolo sedmé večerní jsme zhodnotili, že máme všechno sbalené, vyfakturované a můžeme jet. Za Prahou jsme na první benzince po domluvě zastavili a překontolovali vozíky. Protože měl Mirek menší problémy se elektrickou zásuvkou na vozík, nabídl jsem se, že ho odvezu já. V podstatě jsme se pak rozdělili na několik skupin podle rychlosti. Já jsem jel v poslední skupině spolu s Mirkem kvůli vozíku. Nespěchali jsme, ale i tak cesta utíkala rychle. Ještě jsme udělali rychlou zastávku v Brně, kde jsem vysadil spolucestujícího z jiné skupiny a pokračovalo se domů.
V pondělí odpoledne, jsme se pak sešli znovu, abychom vybalili vozíky a uložili věci.
Myslím, že tento ročník Bílé hory se vydařil. Nevím o žádných vážných problémech , které by nás postihly, navíc se nás tam sešlo daleko více, než v kolika se na akcích poslední dobou vídáme. Třeba jsme si touhle účastí nastavili nový trend? To ukáže čas...
17. 04. 2024
Dne 20.4.2024 vystoupíme na Slezkoostravském hradě na akci Setkání studentů. Budeme k vidění bude povelová technika, výstroj a výzbroj mušketýrů z období třicetileté války. Bližší informace k akci jsou k dispozici zde.
15. 08. 2023
02. 08. 2023
O víkendu 4.-6.8. se v Polsku zúčastníme dalšího ročníku tradiční rekonstrukce dobývání zámku Tenczyn švédskou armádou z roku 1655.